Proč nejsou děti, rodiče a koneckonců ani učitelé spokojeni

Rok co rok klesá schopnost škol domluvit se s rodiči. Má to tři důvody: dlouhodobá neexistence jednotné koncepce vzdělávání, časté změny v politickém zadání a tři generace rodičů, jejichž děti díky technologiím i výchově dospívají rychleji.

Začíná školní rok a kromě prvňáčků se na něj moc dětí netěší. Podle mezinárodního výzkumu TIMMS chodí v osmé třídě rádo do školy jen 50–55 procent českých žáků. To tu bylo přece vždy, řeknete si. Jenže podle Světové zdravotnické organizace děti generace Z (nejmladším je 9 a nejstarším 24 let), dospívají mnohem rychleji. Navíc budou procházet větším množstvím životních fází, než předchozí generace.

Generace Z, označovaná jako „digitální domorodci“, je považována za technologicky nejgramotnější generaci vůbec. Od předchozích se odlišuje vizuálním způsobem učení z videoher, videí na YouTube. Ve školách, kde nemají interaktivní tabule, vzdělávací hry, videa, kvízy a další prostředky, které podporují zapojení jejich vizuální paměti, se žáci nudí. Také už považují za zbytečné učit se informace a data zpaměti, vše najdou na internetu. Klasické vyučování je zkrátka nebaví.

Rodičovská pestrost

A rodiče? Podle Centra pro výzkum veřejného mínění je se školstvím velmi nebo spíše spokojeno rovněž pouze 50 procent z nich. Je tomu tak proto, že zatímco někteří podporují alternativní metody výuky, jiní je zatracují a kladou důraz na výkon a hodnocení, které dobře znají a rozumí mu. Nikdo se nad rozmanitostí rodičů ovšem nezamýšlí.

Důvodů, proč mnozí rodiče hledají jiné cesty ke vzdělání, než nabízí veřejný systém, je více. Souvisí s tím, jak se nám podstatně prodloužil život a přibyla i nová životní období, která sociolog Ivo Možný nazval věkem mladého stáří a dospělého mládí. To proměnilo rodinu. Nejvýraznější změna tkví v odkládání rodičovství a v tom, že děti jsou cíleně plánované, včetně jednočlenných domácností svobodných matek.

Děti a studenti z generace Z vyrůstají tudíž v odlišné rodině, než jejich předchůdci. Narodily se starším rodičům z generace baby boomers, jimž je dnes v rozmezí 55-73let – tedy převážně tatínkům, kterým se „zapalují lýtka“ a zakládají po rozvodu nové rodiny. Narodily se ale také matkám a otcům z generace X, jimž je v rozmezí 38-54 let. A konečně jsou i školáci, jejichž otcové a matky patří ke generaci Y, čili ve věku 25 až 37 let. Taková rodičovská pestrost tu nikdy nebyla. Každá ze tří generací rodičů vyrůstala v jiné době, má tím pádem jiné hodnoty, jiný vztah k technologiím i jiný vztah ke škole.

Koncepce se stále mění

Jejich očekávání jsou navíc ovlivněna častými změnami koncepce vzdělávání. A tak si rodiče diktují podmínky podle svých generačních představ. Proto klesá schopnost škol nové koncepce s rodiči komunikovat. Navíc má podstatně více otců a matek vyšší vzdělání než v minulosti, tudíž mají občas tendenci řídit školu, na což si ředitelé často stěžují.

Věkový průměr učitelů přitom dosahuje 47,2 let. Jde tedy převážně o generaci X, která studovala v době, kdy jejich rodiče patřili převážně k jedné generaci. Nebyli pedagogickou fakultou připraveni na to, že v průběhu kariéry budou čelit třígeneračně rozmanité skupině rodičů, ani na to, jak mají čelit nestabilitě.

Pokud jde o nestabilitu, jedna z věcí, která českému školství chybí, je „stálý koncepční státní expert“, který by (jako sir Humphrey Appleby v seriálu Jistě, pane ministře), zůstával i po výměně ministrů, hejtmanů či starostů a udržoval linii dlouhodobého směřování školství a vzdělání. Kdyby byl odvážný, mohl by vyvést české školství z bludného kruhu neexistence jednotné koncepce vzdělávání a častých změn v politickém zadání.

Jako ve Finsku

Cesta by tu byla. Pro decentralizované školství je klíčová spolupráce obce, kraje, státu. To je v souladu přípravou tzv. „chytré strategie“, která právě vzniká na základě Inovační strategie ČR 2019–2030. Bude-li odvážná (a neskončí v šuplíku), mohli by se děti, rodiče i učitelé dočkat i „chytrého řízení škol“ podobně jako ve Finsku.